Metodické kabinety pro DVPP
v Karlovarském kraji

Práce v dílnách tradičně a přece jinak

Autor: Jaroslav Krátký

Jak to ve školství bývá, řada vyučovacích předmětů má ve školních programech místo na slunci předem zajištěno, jiné však mohou být Popelkou, a to doslovně.



Protože jsem na základní škole dlouhá léta učil fyziku a dílny, tak vím, o čem mluvím. A právě výuce dílen (součástí pracovních činností) jsem v posledních několika letech věnoval pozornost. Setkával jsem se často s dětmi, jejichž schopnost něco vyrobit nebo opravit byla prakticky nulová. Jejich přístup k práci však dotčen nebyl. Problém jsem hledal v rodině, ale také ve škole. Ono totiž vyučovat dílny není až taková legrace, jak si mnozí myslí. Náplň vyučovacích hodin a pracovní postupy se nám desítky let nezměnily. Náměty stále čerpáme ze starých výkresů rozmnožených ještě cyklostylem, jejichž původ sahá někam do šedesátých let minulého století. Dalo by se skoro říci, že máme vystaráno. Ale nám při praktické výuce již dlouhou dobu ujíždí vlak. Chyba není ve starých námětech, ale v jejich realizaci. Čas se nezastavil, zrušila se materiálová střediska, zájem žáků se nasměroval jinam a jemná motorika se uplatňuje pouze u palce ruky držící právě mobilní telefon. 

MŠMT a Hospodářská komora má proto v současné době snahu tento nepříznivý stav v technickém vzdělávání řešit hledáním nové formy pro návrat k dílnám. Vypadá to tedy, že technické myšlení a manuální zručnost budou mít ve školství po čase opět zelenou a nám nezbude nic jiného, než se tomuto trendu přizpůsobit. Protože se nám pravděpodobně již nepodaří vymyslet něco zcela nového, budeme se muset zaměřit alespoň na drobné inovace. Přijít s něčím, co žáky zaujme natolik, že tu práci budou opravdu chtít dělat. Zde se talent učitele může projevit naplno, ale jenom ten nestačí. Tradiční model dobře fungující manufaktury musí jít stranou s tím, že se pokusíme práci posunout do oblasti zábavy. Pro žáky začíná motivace tam, kde jsou schopni svou vlastní snahou a šikovností vyrobit něco smysluplného a praktického, něco co je vnitřně uspokojí a s čím se budou moci pochlubit i doma. Musíme však začít hned v šestém ročníku, dokud se ještě na nový předmět těší a nejsou zatíženi špatnými návyky.

Jak na to?

Žáky můžeme motivovat výběrem a současně ukázkou vhodného výrobku. Tady podle známého přísloví, že štěstí přeje připraveným, je dobré mít při ruce sbírku vhodných námětů, kterou již řada škol vlastní. V některých případech se mi osvědčilo heslo "jít příkladem", což v praxi znamená sám předvádět pracovní postup. Většinou to ušetří spoustu povídání. Promyšlený pracovní postup a moderní technické vybavení může práci usnadnit a také výrazně zrychlit. Vlastní práce na výrobku by neměla přesáhnout čtyři vyučovací hodiny, jinak to žáky přestane bavit. Pokud dodržíme všechna svá dobrá předsevzetí, budou mít dobré výsledky i ti méně šikovní, kteří si jinak v dílnách moc radosti neužívají.  A tady jsem našel zlomový bod, který si říká přiměřenost. Ten výrazně změnil celý můj další přístup k práci v dílnách.

Dílny

Úhlová pila

Viděli jste někdy žáka šestého ročníku, jak řeže prkno pilou ohonkou nebo se snaží struhákem srovnat čelo hranolu? Ani stopa po radosti a o výsledku raději nemluvím. Vyřadit tyto pracovní výkony ale z pracovního procesu nejde. Zde mi však pomohla náhoda. V jakési výprodejové akci jsem do školní dílny koupil čtyři úhlové pily o délce 550 mm, které jsem umístil mimo pracovní stoly žáků. Pily jsou bezpečné a řez je dokonalý. Navíc se žáci učí správnému řezání. Netušil jsem však, jakým přínosem pro praktickou výuku skutečně budou. Teď si nostalgicky říkám, proč mne to nenapadlo alespoň před třiceti lety. Žákům jsem tím dal obrovský prostor pro samostatnou práci a pocit nezávislosti.

Dílny

Pásová bruska

Když jsem po čase přidal malou a bezpečnou pásovou brusku v kombinaci s čelní kotoučovou bruskou, pracovní nadšení žáků neznalo mezí. Rád bych připomenul, že jsem nezbytné pracovní úkony, jako je řezání a broušení, jen přizpůsobil schopnostem žáků. To bylo vlastně vše. Výsledky se ukázaly okamžitě. Pracovní nasazení v hodinách stouplo minimálně o 100 % a to v kvalitě, o které se mi v minulosti ani nesnilo.

Příklad z praxe

Rád bych výhody tohoto projektu dokumentoval na příkladu dřevěného pokosníku, který jsem se žáky sedmého ročníku vyráběl na začátku školního roku. Platí to však obecně pro všechny výrobky. Při práci využijeme možností úhlové pily, kombinované brusky a stojanové vrtačky. Žáci se střídají u nářadí a vzájemně si mohou pomáhat. Sledujme tedy práci jednoho žáka.

Dílny

Výkres pokosníku

  1. Řežeme - na výrobu pokosníku potřebujeme tři hranolky 130 mm dlouhé. Nastavíme zarážku a všichni si mohou své díly uříznout. Nemusí měřit.
  2. Brousíme - čela hranolků po řezání jen lehce zabrousíme brusným papírem, protože řez je dokonalý.
  3. Řežeme - na pile nastavíme pokos 60° a uřízneme rozpěrací podložku.
  4. Brousíme - začistíme čela, na delší části prostředního pravítka narýsujeme kružnici a oblouk vybrousíme na kotoučové brusce.
  5. Lepíme - žáci na svém pracovním stole nanesou lepidlo na obě strany rozpěrací destičky a všechny díly složí tak, aby lícovaly. Stiskneme svorkou.
  6. Vrtáme - po deseti minutách, když lepidlo zaschne, označíme si místa pro čepy a vrtákem na dřevo vyvrtáme dvě díry o průměru 6 mm.
  7. Řežeme a lepíme - z kulatiny si uřízneme dva čepy a vlepíme je do děr.
  8. Vrtáme a brousíme - vyvrtáme díru na vratový šroub, celý rám přebrousíme na pásové brusce a složíme. Dotáhneme křídlovou maticí.

Dílny

Vyrobený pokosník

Máme hotovo. Všimněte si, kolik pracovních úkonů žák musí udělat, aby výrobek dokončil a představte si, že výrobu organizujete ve své školní dílně s původním nářadím.

Pokud byste měli zájem o další výukové postupy, najdete je na webu www.prace-v-dilnach.webnode.cz.



| Redaktor: Petr Chlebek | Vydáno dne 19. 09. 2014 | 1833 přečtení | Tisk |
[Akt. známka: 1,40 / Počet hlasů: 10] 1 2 3 4 5