Metodické kabinety pro DVPP
v Karlovarském kraji

Asistence v mateřské škole u dítěte s Downovým syndromem

Autorka: Zdena Kučerová

Byla jsem oslovena jako učitelka v důchodu, abych pracovala jako asistent pedagoga u tříletého děvčátka s DS, jehož rodiče si přáli zařazení do běžné třídy dětí MŠ. Tuto výzvu jsem přijala. Ale protože jsem věděla asi tak málo o těchto dětech, jako ostatní běžná populace, vrhla jsem se na získávání informací o tomto problému. Chvála Bohu za internet. A najednou se přede mnou otevřel zcela jiný svět!



Po první schůzce s rodiči a Alenkou, ředitelkou MŠ, VUOP a učitelkami

Ve zkratce vám shrnu jen to nejdůležitější, s čím jsem musela počítat ve své asistenční práci s Alenkou, čemu se přizpůsobit, na co se zaměřit, s čím počítat, aby byl naplněn účel jejího pobytu v kolektivu dětí.

Tyto děti jsou velmi zpožděné ve vývoji řeči. Komunikují převážně gesty, mluvit začínají velice pozdě – těsně před nástupem do školy (a to na úrovni 2-3letého dítěte – jednoslovné odpovědi, pojmenování situace, přání apod.)

Motoricky jsou pomalejší, méně obratné, zde záleží na intenzitě rozvoje motoriky ze strany rodiny před vstupem do MŠ.

Sebeobsluha v případě Alenky vyžadovala neustálou přímou pomoc a důsledné vedení z mé strany. A to jak během jídla, tak při oblékání, používání WC nebo v umývárně.

Povahově jsou náladovější, tvrdohlavější ve vynucování si svých přání, ale na druhou stranu otevřenější ve vyjadřování své náklonnosti, radosti či smutku, únavy...

Velmi jim pomáhá stále se opakující režim, určitý stereotyp činností, který v nich upevňuje pocit bezpečí, "to umím, to zvládnu, to znám".

Být naprosto důsledná ve vyžadování plnění pokynů ze strany Alenky (těch, které již znala a zvládala i takových, které si teprve osvojovala v MŠ).

Uvědomovat si, že rozumí všem slovním pokynům, vyprávění a chápe velice dobře mě, učitelky i děti, jen s námi slovně nekomunikuje.

Individuální plán

Tvořil se a postupně rozvíjel tak, jak jsme Alenku poznávali. Stanovili jsme si následující cíle:

Začlenit ji přirozeně do kolektivu, tak aby ona i ostatní děti byly spokojené a respektovaly navzájem své zvláštnosti.

Zvykat ji na denní režim a vyžadovat důsledně jeho plnění, přizpůsobit se mu za pomoci příkladu ostatních dětí.

Zapojovat ji dle jejích možností do všech činností dětí – postupně prodlužovat dobu účasti ve společných řízených činnostech (preferovala taneční hry, tělovýchovné činnosti, výtvarné a pracovní činnosti – vše spojené s pohybem, tvořením), postupně i rozvíjení poznání (vyber, najdi, ukaž, polož k... kam patří, kde je apod.).

Sebeobslužné činnosti – vyžadovat i její aktivitu při stolování, toaletě, a to i za cenu, že výsledkem bude ne zcela adekvátně splněný úkol.

Její komunikace s okolím – s dětmi, personálem MŠ, ostatními rodiči, učit ji navazovat kontakt, rozeznat osoby známé, neznámé.

Podněcovat touhu něco sama dokázat, zvládnout.

Rozvíjet komunikativní dovednosti – snažit se slovně (nejen gesty) vyjádřit přání, pocity, nesouhlas, emoce...

Toto je jen hrubý nástin, který se stále rozšiřuje o nové navazující úkoly, poznatky tak, jak jde čas a jak Alenku poznáváme a jak probíhá její rozvoj.

Spolupráce s rodiči

V tomto bodu musím zkonstatovat, že s rodiči jsme ve velmi úzkém kontaktu, každý den probereme zhruba v 10-15 minutovém rozhovoru průběh dne, co se podařilo, co nového jsme zkoušeli a jak to dopadlo. Od rodičů naopak dostaneme spoustu informací o Alenčiných aktivitách (hippoterapie, plavání, výtvarných činnostech, cvičení rodičů s dětmi, výsledcích z PPP, logopedie apod.). Její pobyt mezi dětmi v MŠ se snažíme dokumentovat fotografiemi, videi – rodičům předáváme na USB, takže vidí nejen vystavená výtvarná či pracovní dílka Alenky, ale i její zapojení se do celodenního programu s dětmi.

Běžný den v mateřské škole

Alenka dochází do MŠ tři dny v týdnu – pondělí, čtvrtek a pátek. V této době by již zvládla bez problémů celotýdenní docházku. Přichází v 8 hodin a odchází kolem půl jedné. Po příchodu se rozhlédne a někdy se nechá ovlivnit mým doporučením k činnosti, ovšem většinou si sama vybere aktivitu, která ji zaujme nejvíce. Potom se zpravidla přizpůsobím její volbě, doba, kdy se adaptuje na prostředí třídy a kolektiv po příchodu z domova, je u ní důležitá. Rozhlíží se a je-li možnost zacvičit si na "překážkové" dráze – ihned ji využije, dívá se chvíli na děti, jak plní jednotlivé úkoly na TV náčiní a běží také. Je houževnatá a snaživá. Pochvala ji ohromně povzbudí. Ovšem musí být vedena, aby dodržovala všechna pravidla (nepředbíhat, nevynechávat pro ni méně atraktivní překážky apod.). Tím, že není tak obratná a pružná, jako ostatní děti, je třeba neustálý dohled a někdy i dopomoc. Miluje také hru v kuchyňce, v obchodu, zde se již zapojuje do hry menšího kolektivu. Zpočátku si hrála "vedle dětí", ne s dětmi.

Také jakmile vidí připravený stůl s barvami a štětcem – nikdy nevynechá příležitost vyzkoušet si experimentovat s barvami – ze strany matky je vedena výtvarně (matka pracuje v keramické dílně a Alenka má možnost pod jejím vedením rozvíjet manuální zručnost i představivost).

Snažíme se ji zapojit i do řízených činností spojených s hudbou, tancem, zpěvem – je ochotná a tyto činnosti má moc ráda, zvládá říkanky s pohybem (i když ne slovně, pouze pohybové ztvárnění) – Jedna dvanda... Šla ovečka do kopečka... Roste roste strom... Také krásně tancuje, ovšem zpěv nechá na kolektivu dětí. Povídání si v kolektivu dětí s učitelkou na připravené téma jí však činí problémy, nevydrží déle než pět minut (děti se střídají v plnění úkolů a hodnotí svoji práci či druhých dětí a ona hledá náhradní činnost). V těchto případech ji zaměstnávám potichu sama, abych nerušila pracující děti (připravím si na dané téma pomůcky a poodejdeme kousek od dětí a plníme úkol přiměřeně jejím možnostem). Miluje skládanky (půlené obrázky, dvojice obrázků), vkládání (obrázků, tvarů), navlékání apod. Její motorika je díky matčině tréninku od malička na vyšší úrovni, než její diagnóza teoreticky předpokládá.

Dnes již sama běží na toaletu, ovšem pomoci ji musí dospělý, hlavně s následným oblečením a mytím (dokáže se celá polít vodou, naházet do toalety celý papír...). Při stolování také došlo k posunu vpřed. Do vánoc bylo nutné Alenku krmit v daleko větší míře, aby se vůbec najedla či napila. Nyní ke konci školního roku chce jíst sama (i když ne tak zručně, jako její stejně staří vrstevníci) a docela se jí to daří. I pití z hrnečku zvládá lépe, ale dohled a slovní pokyny jsou stále nutné. Při pobytech venku oproti začátku školního roku je pohyblivější, již nestojí a jen nepozoruje, ale snaží se zapojit do pohybových her dětí, zvládá i výstup po "náběhovém" prkně na průlezku (žebřík či síťový výstup ještě ne), zvládla chůzi po pohyblivém chodníku, ujde delší vzdálenost při vycházkách do okolí školky (dříve po chvilce odmítala pokračovat v chůzi), miluje trampolínu na našem malém dopravním hřišti (dříve jí poskoky dělaly velký problém, jen se pohupovala v kolenou). Má ráda házení si s míčem – i zde se zlepšila koordinace a dokáže míč chytit do náruče a odhodit jej zpět.

Je pravda, že jsem jí neustále nablízku, ukazuji, jak si má správně počínat, moje instrukce chápe dobře, někdy se je snaží ošidit a zjednodušit (ale nepochodí), jinak je ale velice samostatná, někdy až příliš. Spojit činnost a následek (např. vezmu kostku a hodím ji směrem ke kamarádovi) jí musím vysvětlovat neustále dokola a upevňovat, stejně jako spoustu dalšího (neutíkat od kolektivu, neuvědomí si, že by se ztratila, vběhla do silnice, spadla ze schodů).

Neustále chválím sebemenší aktivitu napřenou z její strany do žádoucí činnosti či plnění daného úkolu, velice dobře pochvalu chápe a cítí se důležitě a okamžitě ve svém úsilí přidá. Dokáže si vážit pochvaly kolektivu dětí, kteří ji zatleskají, když cokoli udělá správně, fandí ve sportování, či pohladí, pochválí ji, když jim pomůže při úklidu hraček. Její nálady a emoce jsou silně čitelné pro okolí, dokáže se vyjadřovat i beze slov, pouze s posunky. Její komunikace v kolektivu je obdivuhodná. Již chápu, proč se těmto dětem říká "Děti slunce". Mají totiž srdce na dlani, nic neskrývají, za nic se neschovávají, nic nepředstírají. Žijí právě tím okamžikem, který probíhá. Jsou velmi zranitelné a důvěřivé. Komu věří, věří bez výhrad. Koho milují, milují celým srdcem.

U těchto dětí převládají silně emoce, povinnost něco dodržovat v tomto předškolním věku ještě nechápou, jsou tvrdohlavé, prosazují si svou. A najít cestu, jak je přimět, aby udělaly to, co potřebujeme v danou chvíli, vyžaduje neustále přemýšlet o krok dopředu a mít v záloze různé nápady, jak je odpoutat od nežádoucího chování a nabídnout jim pro ně náhradní atraktivní činnost, která by je navíc nenásilně rozvíjela v jejich dovednostech, znalostech.

Rodiče, kteří se těmto dětem věnují, si nevydechnou ani chvíli. Děti vyžadují celou vaši pozornost a to stále, každou minutu jejich bdění. Je to velice náročné, jiné, než u zdravých dětí. A totéž je i v kolektivu, kdy není možné se věnovat jedné skupince a nechat dítě s DS nepovšimnuté. Stále je nutné jej mít pod dohledem a zaměstnávat ho připravenými činnostmi – a proto je nezbytné, aby s učitelkou pracoval i asistent pedagoga.

Práce s těmito dětmi je nekončící, trvá po celý jejich život stejně jako s dospělými. Jejich okolí je nechápe, jsou lidé, kteří je zneužijí a využijí. Proto je nezbytné, aby tyto děti vyrůstaly mezi kolektivem dětí běžné populace, aby se poznávaly navzájem, dokázaly respektovat jejich zvláštnosti chování, zvykaly si, že jsou mezi námi děti a později dospělí lidé, vyžadující ohleduplnost a pochopení. A toho dosáhne společnost jen tehdy, když od dětství nabídne možnost všem vyrůstat vedle sebe a poznávat se a chápat navzájem. Separace jakýchkoli odchylek ve vývoji dítěte od běžného kolektivu ostatních nepomůže nikomu – ani handicapovaným ani zdravým dětem. Integrace do kolektivu je přínosem pro všechny.



| Redaktor: Petr Chlebek | Vydáno dne 10. 06. 2014 | 1229 přečtení | Tisk |
[Akt. známka: 2,33 / Počet hlasů: 3] 1 2 3 4 5