Metodické kabinety pro DVPP
v Karlovarském kraji

Ani na rozkaz se nebudu smát

Autorka: Šárka Gabrielová

Do práce chodím s důvěrou, pozitivním očekáváním, radostí a úsměvem. Děkuji za toto krásné období všem, kdo jej vytvářejí.



Jsem ředitelkou mateřské školy více než 20 let. Nijak jsem po tom netoužila, nebyla jsem "kádrovou rezervou", pro častou absenci z důvodů péče o malé nemocné dítě jsem při dislokaci byla uvolněna s nálepkou, že "tuhle nepotřebujeme". Ale jelikož se nikdo jiný na uvolněné místo ředitelky nepřihlásil, zdědila jsem partu zaběhlých učitelek a provozních pracovnic, vesměs starších než já.

Lidé nechtějí změnu?

Po pár letech vzájemného kodrcání jsem zjistila, že vůbec neumím lidi vést. Neumím učitelkám dostatečně vysvětit a zdůvodnit, co vlastně chci. Divím se, že ony mne nechápou, nesdílejí moje představy, nejdou se mnou stejným směrem, neumím je nadchnout. A pokud už učitelka dělá práci tak, jak chci, tak to není z jejího přesvědčení, ale proto, že ředitelka to nařídila. A to zase není tak, jak si práci s dětmi představuji já, protože je to jen na oko, bez vnitřního přesvědčení a osobního zaujetí. Proto si přede mnou dává pozor, abych já viděla a slyšela to, co je žádoucí, ale uvnitř třídy práce klidně běží postaru: zákazy a povolení, příkazy a diktát, frontální práce, poučování v kruhu na židličkách, zasahování do výtvarných prací, všichni musí všechno dělat stejně, málo samostatnosti dětí, řešení problémů učitelkou nikoli dětmi, trestání vylučováním, nucení ke spaní s jakýmkoli "objektivním" zdůvodněním, časté sledování televize, stále se opakující stejné plány bez inovace, studená atmosféra, hry buď u stolečku nebo s panenkami – ale hlavně v klidu…

Chce to změnu

Co mám dělat? A co vůbec mohu dělat? Mohu se přetrhnout, jak se snažím ukázat svojí prací, že jsou i zajímavé a pestré možnosti práce s dětmi. Přesvědčuji na schůzkách, poradách, zkouším nové a nové postupy, zápisy a formy zápisů. Chodím často do tříd, ale nesnažím se buzerovat, spíš kouknout, jaká je atmosféra, co učitelky a děti dělají, jak jsou vedeny. Na jeden rok jsem úmyslně vynechala kontroly a hospitace a nahradila je častým monitoringem (pravda, že jsem si vše zapisovala).

Hospitace mi nijak nepřirostly k srdci. Cítím se jako vetřelec, který má jen hledat chyby a nedostatky. Já ale účel hospitace vidím v tom, že se dva odborníci na předškolní vzdělávání sejdou a společně rozeberou ten který postup, poradí se, sdělí si své postřehy a nápady pro další práci. Mívám problémy s přesnou formulací toho, co považuji za nevhodné, neboť každá učitelka obdařená výmluvností umí argumentovat, že právě dnes a právě v této chvíli to udělala takto, ale jindy bude práci organizovat jinak,… A jsme u střetu názorů. Samozřejmě, že slovo ředitelky má větší váhu, ale neumím a hlavně nechci kolegyni převálcovat nátlakem. Pro vyšší objektivitu posílám na kontroly i hospitace také zástupkyni, (což se myslím osvědčilo).

Učíme se

A tak se opět snažím vlastním příkladem motivovat k dalšímu vzdělávání. Posílám učitelky na semináře (včetně všech úhrad), organizací práce mají umožněno kvalifikační i další studium atd. Na pedagogických radách máme zavedenu metodu "jedna věta o tom, co se mi podařilo a není to vidět", snažím se o rozbory významných situací ve třídě, vedeme diskuze nad programy a plánováním, vracíme se a znovuotevíráme znalosti terminologie, pořádáme zkrácená školení, pracovní dílny,… Také obnovuji vybavení školky technikou a literaturou, vyzývám k vzájemným výměnám a hospitacím. Sama lektoruji, proto nabízím i učitelkám, aby své zkušenosti sdělily druhým: nám ostatním na poradách, rodičům pomocí ukázek práce s dětmi + vysvětlením a rozborem, učitelkám a pedagogické veřejnosti formou článků, příspěvků do sborníků nebo kratších seminářů.

Když nepomůže tohle, tak jak dál? Změnit obsazení MŠ?

Autoevaluace a hodnocení

Každý rok si vypracovávám jakési hodnocení práce svých podřízených. Všech, i provozních. Mimochodem: ani jim neumím nařizovat či vytýkat nedostatky; mám za to, že moje prosba o konkrétní práci je zajisté dostatečným pokynem k jejímu lepšímu odvedení.

Skoro každý rok vedu pracovnice k tomu, aby i ony samy si sepsaly, co se jim vede či podařilo, v čem tápou a hlavně, co by potřebovaly zařídit, umožnit či pomoci, aby se jim lépe v práci líbilo a dařilo. Když pak jsou oba tyto kroky hotové, s každou zvlášť se setkám a rozebereme, co vidíme ve stejném světle a kde se naše postřehy rozcházejí. Výsledkem je, že ví, jaké já mám představy o její práci, co a proč od ní chci a očekávám nového. V ideálním případě vznikne konsensus, co jedna či druhá pro to uděláme. Dávám si dobrý pozor, aby toto posezení probíhalo v co největší pohodě = bez časového presu, v soukromí a pokud možno bez odezvy na finanční odměňování.

Kolektiv a spokojenost v něm

Den učitelů je svátek, který naše společnost nevnímá jako důležitý, a bohužel pomalu zaniká. Jsem přesvědčena, že stavovská čest nám velí, abychom my sami tomu nebyli nápomocni.

Proto každoročně připravuji pro všechny osobní poděkování za aktivitu a práci, s vyzdvižením a oceněním osobních zásluh. Z dřívější doby (před obměnou učitelek) se mi v paměti zahnízdila otázka paní učitelky: "…a proč já mám to ocenění tak krátké?"  Inu – proč asi, že?

Jako většina kolektivů, i my využíváme fond FKSP k oslavení tohoto svátku. Zveme důchodkyně i případné současné brigádníky, zajišťujeme si navzájem drobná překvapení, vystoupení apod. Je úžasné, když provozní reagují na dění v konkrétní třídě a např. nacvičí dramatizaci pohádky. Smích, veselí, dobrá nálada a pospolitost je hlavním zážitkem společně stráveného večera.

Svoboda a důvěra

Za své lidi nerozhoduji. Upřednostňuji shodu ohledně cílů v práci, která se má udělat. Je mi v podstatě jedno, jestli uklizečka převlékne prádlo dnes nebo zítra, zda květiny přesadí o pár dnů později, či jak si naplánuje harmonogram mytí oken. Obdobně nevstupuji do procesu vaření. Cílem je perfektně uklizená budova a kvalitní jídlo - to je podstatné.

Obdobně učitelky mají velkou volnost ve své práci. Nejen co do volby plánování, užití metod, pomůcek, výběru či návštěvy akcí apod. Ale také mají jen část pracovní doby stanovenu pevně a zbytek si organizují podle toho, jak to potřebují pro práci s dětmi. Nepřekvapuje mne, že v září u nových dětí jsou ve třídě mnoho hodin obě dvě společně, že i kdykoli jindy to některá aktivita vyžaduje, jsou u dětí dvě i tři učitelky. Protože mzdová politika je poněkud úsporná, máme základní úvazky pokrácené a tím vzniká dostatečná rezerva na to, aby právě tyto hodiny bylo možno bez problémů proplácet. Jsem přesvědčena, že je spravedlivější, když učitelka dostane peníze za smysluplně odvedenou práci, než abych já v pololetí uměle zdůvodňovala, komu a za co mám peníze rozepsat.

Ani svoboda není bezbřehá. Všichni si uvědomují, že předložené výkazy odpracovaných hodin jsou kontrolované, protože jsou podkladem pro výpočet platu. Samy učitelky se snaží, aby se počet vykazovaných hodin co nejvíc blížil sjednanému úvazku a možnostem MŠ.

Vzájemná ochota, výměny sužeb, umožnění samostudia, aktivní řešení absencí, zájem a pomoc při akcích – to jsou dnešní devizy, které velmi citlivě vnímám.

Pohody nejde dosáhnout nátlakem, ale porozuměním

Právě pozitivní naladění všech lidí v kolektivu vytváří to ono NĚCO, co nazýváme přívětivou atmosférou, jíž je naše dnešní MŠ prodchnuta. Moc si toho vážím, protože tím se navzájem obohacujeme, ve stejném duchu vedeme děti, oslovujeme rodiče i další veřejnost.

Nemohu se na rozkaz smát

Mohu ale chodit do práce s důvěrou, pozitivním očekáváním, radostí a úsměvem.

Děkuji za toto krásné období všem, kdo jej vytvářejí.



| Redaktor: Petr Chlebek | Vydáno dne 25. 04. 2014 | 1145 přečtení | Tisk |
[Akt. známka: 1,00 / Počet hlasů: 2] 1 2 3 4 5