Metodické kabinety pro DVPP
v Karlovarském kraji

Pohádka a její význam z pohledu waldorfské pedagogiky

Autorka: Dagmar Kunzová

Položíme si základní otázku: co je vlastně pohádka a proč ji děti potřebují?



Všichni víme z vlastní zkušenosti, jak radostně děti vítají pohádku. Vzpomeňme sami, jak jsme v dětství byli zaplaveni vlnou radosti, když přicházel pohádkový příběh. Co je vlastně pohádka? Jsou to obrazy, které se v duši dítěte tvoří, pokud je mu pohádka předkládána správným způsobem. Dětská duše těmito obrazy zraje. Pohádky jsou pro ni doslova potravou, sytí ji. Chceme-li správně vychovávat, musíme dětem poskytnout pohádky, protože pohádkové obrazy, kterými vykrmujeme duševní síly dítěte, se v pozdějším věku proměňují v morální pojmy. Ty dávají základ po celý další život člověka.

Pohádka má prostě ve svém významu pro dítě nezastupitelné místo. Vyrůstá-li dítě bez pohádek, či pohádkových příběhů, stává se citově vyprahlou bytostí, bez duševních kvalit, tolik potřebných pro rozvoj například empatie, sociální flexibilitu, či umění přátelství nebo partnerství.

Prostě naučit rozlišovat co je správné, či nesprávné. Naučit rozlišovat od sebe dobro a zlo, chápat sílu pravdy a dobra, to dokáže u dítěte právě pohádka. Waldorfská pedagogika vnímá pohádku jako stěžejní a zařazuje pohádku do rytmu týdne dnem pohádkovým.

Také forma, kterou je dětem pohádka předkládána, má svůj obrovský význam. Nejzdravější způsob podávání pohádky dětem známe již od nepaměti, je to vyprávění. Právě tato forma zůstává i dnes v moderní době pro dítě nejblahodárnější. Proč? Protože dospělý, který pohádku vypráví, ji vlastně dopředu musí znát. Již ji strávil a spojil se vnitřně s jejími obrazy, které pak, když pohádku dětem vypráví, z vlastních duševních sil vynáší dítěti a spolu s tím i svou plnou vnitřní účast. Jako vklad navíc je zde přítomno něco ze zkušenosti dospělého. A to na dítě hluboce působí, protože dospělý je vnitřně plně účasten.

Potřeba sytit se v duševní rovině obrazy je nám dána nejen v dětství, ale máme ji vlastně po celý život. Proč například jako dospělí máme potřebu číst romány, proč ta obrovská potřeba sledovat osudy seriálových postav? Ale pozor, tady je třeba poznat rozdíl mezi četbou a sledováním média. Při četbě tvoříme vlastní imaginací, vlastní duševní aktivitou určitou práci. Tvoříme si obrazy, což je duševní činnost. Pokud nejprve čtu román a pak jej shlédnu v televizi jako film, jsem většinou frustrována, protože vize filmu neodpovídá mé vlastní vnitřní vizi.

Dalším bodem je správný výběr. Všichni víme, jakou obrovskou záplavu všemožných pohádek i rádoby pohádek na nás valí dnešní moderní doba. Naštěstí nám přichází vstříc něco vzácného z minulosti a to jsou klasické pohádky. Oproti těm moderním mají něco, co je pro dítě nepostradatelné. Klasické příběhy s obrazy, které v sobě nesou, působí mohutným formujícím dojmem na plastické dětské duševní síly. Tuto mohutnou sílu si přinášejí z dávných dob vývoje lidstva. Ústním podáváním přecházely z generace na generaci do doby, než byly zachyceny a písemně zaznamenány známými světovými pohádkáři, u nás to byli K. J. Erben a B. Němcová. V Německu například bratři Grimmové. Ze severských proudů zase čerpal H. Ch. Andersen. Klasické pohádky jsou nevyčerpatelnou studnou pro zdravý vývoj duševních, morálně lidských kvalit.

Jako nepostradatelný prvek vnímá waldorfská pedagogika i atmosféru, kterou je potřeba navodit před samotním vyprávěním. Totiž udělat ze zážitku všedního pro dítě zážitek nevšední. Tento slovy těžko postižitelný prvek je ale právě tím nejvíce pro dítě důležitým. Když jim rozsvítíme pohádkové světélko, když řekneme: "…za dveřmi čeká pohádka…" a zazvoněním na zvoneček ji přivoláme.



| Redaktor: Petr Chlebek | Vydáno dne 15. 07. 2013 | 1342 přečtení | Tisk |
[Akt. známka: 2,00 / Počet hlasů: 4] 1 2 3 4 5